Můj příběh

Těhotenství
Porod
O mně

TĚHOTENSTVÍ – Koktejl počátečních pocitů

Připravovala jsem se zrovna na státní doktorské zkoušky. Po týdnu učení mi neodbytná potřeba si po každé probrané otázce na hodinku schrupnout a tíha, se kterou jsem z ničeho nic hledala v hlavě odborné vědecké pojmy, což se vystupňovalo až do úplné neschopnosti nabyté vědomosti převyprávět, přišla krajně podezřelá. Tušila jsem a těhotenský test tušení potvrdil. Byla jsem vděčná a šťastná. Jenže …

… můj pojmový arzenál, nyní spíše alegoricky obrazný než striktně vědecky přesný, u státních zkoušek neobstál. Škrt!

Miminko předběhlo události o dva měsíce. Škrt! Ve svých představách jsem přišla o dobu těšení se, až budu těhotná. Naprostá dětská malichernost, když uvážím, že žiji v době, kdy poruchu plodnosti řeší v České Republice každý šestý až pátý pár a bez techniky umělého oplodnění se v mnoha případech neobejdeme. Ale … vysvětlujte racionálně něco emocím, když se cítí ochuzené. S touto skutečností jsem těžce bojovala: Naše miminko nebylo vytoužené, bylo „jen“ s láskou přijaté. Bála jsem se, že si ve své mysli vytvořím zkratovou myšlenkovou smyčku, že jsem státnice neudělala kvůli miminku a jednou v pocitu rodičovské výchovné bezmoci dítěti výčitkou ublížím.

Do svého těhotenství jsem vstoupila i se vzpomínkou na dávný dětský sen, který se mi opakovaně zdával: Jsem těhotná. Řeším v sobě dilema, zda jít na potrat. Na moje rozhodnutí zbývají dva nebo tři dny. Jsem váhavá a moje váhavost nakonec určí následný běh událostí. Jak těhotenství postupuje k termínu porodu, zachvacuje mne panický strach a úzkost.

O třetí ingredienci do koktejlu těhotenských pocitů se postaral půl roku starý zážitek z přepadení v Riu de Janeiru. Stali jsme se s partnerem cílem bandy dětských lupičů. Nejstarší dívce nemohlo být víc jak třináct. Vyvstal ve mně strach z dětí.

TĚHOTENSKÉ KRESLENÍ

Nápad nevzešel ze mě samé. O možnosti prenatální komunikace skrze automatickou kresbu jsem se dozvěděla na semináři „Aby porod nebolel“ Lucie Suché-Groverové. Nechala jsem se inspirovat. Toužila jsem po komunikaci se zatím neviditelným miminkem. Chtěla jsem poznat hlas své intuice. Byla jsem zvědavá, bude-li mi kresba také fungovat.

Přiznám se, jsem strašpytel. Největší strachy zažívám při představách neznámých věcí, do kterých mám jít poprvé. Ano, lákavá byla i vize bezbolestného porodu, který Lucie opakovaně prožila.

Kreslím si od sedmého týdne těhotenství. Zprvu usedám k čistému papíru, aniž předem vím, co budu konkrétně kreslit. Není ve mne žádný přesný obraz, jen téma nebo aktuální pocit, které nechávám ze sebe v podobě obrázku vyplynout. Kreslení se věnuji jednou týdně, ale brzy s pastelkami trávím víc a víc času.

Kresba mne přenáší přes vířivý rej ne zrovna příjemných emocí: návalů smutku, lítosti, obav, vzteku, ublíženosti, vzdoru, tíhy zodpovědnosti … přes pocity nevděčnosti, malosti a marnosti ze sebe samé, kopu vlastních výčitek, přes pocit, že část mě musí umřít, aby se miminko mohlo narodit, … a taky přes stresy přicházející z vnějšího světa: z rychlého zařizování svatby, smrti kamaráda, operace táty, těžkého úrazu tchána, z nejrůznějších vnějších reakcí na mé chování a rozhodnutí,… vrací mne k radosti, hravosti, spontánnosti a vnitřnímu klidu. S pastelkou v ruce relaxuji. Ladím se na miminko. K obrázkům se často vracím, čerpám z nich sílu. Jak mé bříško získává těhotenské křivky, dostávají i obrázky reálnější podobu. Objevuji v sobě proud, který mnou probublává, i když nedržím zrovna pastelky v ruce. Přináší náměty co kreslit. Na papír přenáším konkrétní obrazy, které vidím před očima. Jsou stále propracovanější …“Perspektiva? Tohle jsem přeci neuměla nikdy nakreslit!“  Jenže spolu s námětem dostávám i návod, jak ho nakreslit. Poprvé v životě vyhodnocuji, že je pro mě něco příjemnou výzvou, která nepřesahuje moje schopnosti, ale rozvíjí je.

OBRÁZKY

Prvním obrázkem se vracím do okamžiku početí. Zároveň ujišťuji miminko, že byť předběhlo naplánovaný sled událostí, je s láskou přijaté.

V devátém týdnu na mě padla tíha zodpovědnosti. Ponořila jsem se do obav a strachů z mateřství. Během kreslení se mi je podařilo zformulovat do slov. Vznikl obrázek „Jsi maličké“.

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Za dva dny v plném bdělém stavu, uprostřed rušných pražských ulic jsem náhle měla v sobě silnou potřebu nakreslit obraz černého ptáka, jak nese na křídlech malé embryo (obr. Síla na křídlech). Potřeba vystoupila přede mne v podobě vnitřního obrazu. Neustále se připomínala a nepočkala do doby, kdy jsem si obyčejně kreslila. V průběhu vytváření obrázku mě napadají slova, o kterých netuším, odkud se berou. Vím, že nejsou vymyšleným konstruktem. Fíha! Reagují na moje strachy předchozího obrázku. Netušila jsem, že jím skutečně vznáším otázku do prostoru mezi nás.

Na obrázcích z 19. – 21. týdne těhotenství jsem miminko nejčastěji ztvárňovala v poloze na zádech se zvednutými nožičkami. Musela jsem se smát, když mi na konsiliárním ultrazvuku v 22. týdnu pan doktor sdělil, že miminko je přesně v této poloze. (obr. Buch-buch, rozhovor dvou srdcí)

Od 25. týdne se mi bříško začalo nezadržitelně zvětšovat. Byly dny, kdy jsem doslova cítila tah, jak se svaly a kůže napínají. Připadala jsem si jako velryba, která jednoho dne otevře tlamu a vyplivne miminko ven. (obr. Jako Velryba)

Ve druhé polovině těhotenství jsme s miminkem kreslili vzdušné, vzletné, bezstarostné obrázky, na nichž miminko nemělo kontakt se zemí (obr. Třešňový sad). Proměna nastala, když jsem nastoupila na mateřskou dovolenou (obr. Snáším se k zemi nebo V kopacím míči).

POROD

Je 17. 7. 2013, šestý den po lékařsky stanoveném termínu porodu. Zůstávám zatím klidná, neboť soukromá porodní asistentka nám vypočítala termíny dva, 17. a 19. 7. Pokud v sobě ucítím sebemenší smítko obav, opětovně se vracím ke všem obrázkům. Prohlížím si cestu, kterou jsme spolu s miminkem už ušli. Obavy mizí. Nyní si kreslím miminko, jak kráčí po provaze odněkud z dalekého bodu přes vlnitý hřbet. Balancuje na jedné noze.  Z nicotné tečky míří Vesmírem směrem k planetě Zemi (obr. Už JDU!). Až dokreslím tento obrázek, mám v sobě ještě jeden nápad. Den pokračuje poklidným tempem. Nic doposud nenasvědčuje, že by se mělo něco dít.

Před polednem je obrázek hotový. Zbývá mi poslední námět: usměvavé miminko jak klouže po tobogánu do vody.

Půl hodiny po půlnoci.  Zbystřím.  Uvědomím si, že se v mém těle  dává do pohybu cosi dosud neznámého.  V jednu hodinu poprvé volám porodní asistence. Dostávám instrukce. Ve dvě hodiny jí oznamuji, že to do rána opravdu neočká, porod se skutečně rozeběhl. Jsem překvapená rychlým, ostrým nástupem. Vůbec nechápu, jak by se při tom dalo sednout do auta a jet do porodnice. V duchu všechny ženy obdivuji.  Dostávám se do vědomí bez času. Vnímám kontrakce jako mořské vlny, jako jednotlivé tahy pastelkou, žádná není stejná. Zcela automaticky se obracím na miminko, ptám se, co potřebuje, co a jak mám dělat. Povzbuzuji i krotím. I zde se seznamuji s jeho temperamentem. Porod vnímám jako spolupráci, miminko jako rovnocenného partnera. Spolu jsme kreslili obrázky, spolu procházíme porodním procesem. Jsem v aktivním, neustálém pohybu. Kroužím pokojem po čtyřech jako tygřice obcházející svou klec. Jednu kontrakci zvládnu, druhá se mnou v zápětí přelije jako tsunami. Rozhodně to není porod bezbolestný. Cítím se ale v bezpečí. Nenacházím v sobě vůbec strach, obavy nebo paniku. Není čas. Jsem pohlcena procesem. Svého rozhodnutí zůstat doma nelituji.

Najednou pociťuji nutkání vrátit se do vody. Magicky mě přitahuje. Zaměstnávám svým přesunem porodní asistentku, manžela i kamarádku. Ve vodě se uvolním a konečně něco praskne. Dostávám informaci, že mi odtekla plodová voda. Cítím úlevu od toho, s čím jsem se na suchu celou dobu přetahovala. Zvedá se ve mně vlna euforie. Vím, že už to bude rychlé. Na tři kola kontrakcí je miminko venku. Držím mrňouska v náručí. Svět úplně vyšuměl. Nepodstatná věc. Držím své miminko v náručí! Dokolečka opakuji: „My jsme to dokázali. My jsme to dokázali.“Jsem šťastná – nejšťastnější, jak jsem v životě ještě nebyla. Je 6:42 ráno. V 6:52 se manžel nesměle i netrpělivě ptá, co máme. Nechává mě vybrat to jediné, správně pasující jméno: Linda, Linuška.
 
Pozn. Jaký byl můj porod? Jako Jízda na tobogánu. Poslední námět jsem nakreslila dodatečně.

ZÁVĚREM
Nutno ještě zdůraznit, že nejsem zarytým stoupencem porodů doma. Spíše si myslím, že úctou k ženě je respektovat ji během porodu a zajistit ji, aby se v okamžiku, kdy se ocitne mimo svoje racionální uvažování, cítila přinejmenším stejně pohodově a v bezpečí, jako když si život sama racionálně řídí. Místo porodu si vybírá ona a okolnosti.

O MNĚ

Profesí vědec, duší více vědecký skeptik. Na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy jsem vystudovala obor molekulární biologie a virologie a v oboru jsem pracovala 10 let.

Svoje vzdělání jsem doplnila o pedagogické minimum a tříletý seminář Waldorfské pedagogiky pana Ing. Tomáše Zuzáka v Praze (2007-2010).

Absolvovala jsem Kursy kreslení a malování pravou mozkovou hemisférou (tužka, pastelka, pastel) ve vzdělávací instituci Serafin.

S intuitivní kresbou jako nástrojem prenatální komunikace jsem se setkala na semináři „Aby porod nebolel“ Lucie Suché – Groverové. 

V současnosti docházím do výtvarného ateliéru AVVy na figuralní kresbu k ak.soch. Jiřímu Jandovi. V Arte se dále vzdělávam v  kursu Artefiletiky a arteterapie u Miroslava Huptycha.