Arte otisklá ve fyziologii organismu

Nedávno se ve mně ozvalo táhlé volání, které mi připomnělo mou vědeckou minulost, začala jsem tedy pátrat, zda jsou účinky výtvarného projevu s terapeutickým přesahem nějakým způsobem popsatelné na úrovni fyziologie organismu, v měřitelných parametrech, kterým by třeba rozuměli lékaři, a v natolik významných hodnotách, že by stálo za to se nad tím pozastavit a popřemýšlet.

Měla jsem štěstí, Google mi nalezl následující zajímavou publikaci.

———————————————————————————————–

Frances K. Lopez-Bushnell, Marian Berg:  Effects of Art Experience on Hospitalized Pediatric Patients, Mathews Journal of Pediatrics, 2018,  ISSN:2572-6560

———————————————————————————————–

Vliv výtvarného prožitku na hospitalizované dětské pacienty

Pokusím se volným překladem vytáhnout to nejpodstatnější a nejzajímavější.

Studie sledovala vliv výtvarné činnosti a kreativní zkušenosti na srdeční činnost a saturaci těla kyslíkem u dlouhodobě hospitalizovaných dětí, které se i opakovaně po dlouhou dobu ocitají v izolaci a v osamění, což u nich může vyústit ve zvýšenou hladinu stresu a v depresi. Mnoho rodičů a rodinných příslušníků nemůže tyto své děti navštěvovat z důvodů zaměstnání a dalších rodičovských povinností.

Záměrem výzkumu bylo změřit – fyziologicky postihnout – jak může být výtvarná činnost dětským pacientům nápomocna při sebevyjádření, navození relaxace a tudíž při snížení míry jejich fyziologické odpovědi na stres, a zda u nich dokáže navodit psychický i fyzický pocit pohody.

Studie běžela po dva roky v Univerzitní nemocnici v Novém Mexiku na dětských odděleních všeobecné a speciální péče. U dětí, které se zapojily, byla hladina stresu měřena monitorováním rychlosti srdeční aktivity (srdeční tep) a saturace organismu (hemoglobinu) kyslíkem před a po výtvarné činnosti. Vyhodnocovaly se též emoční vlivy a vnímání bolesti.

Do studie bylo zahrnuto celkem 200 dětí (≤ 18 let) rozdělených do dvou skupin – kontrolní (bez arte) a intervenční (experimentální s arte). Škála zdravotních komplikací dětských pacientů byla široká: dehydratace, popáleniny, trauma, dýchací obtíže, cystická fibróza, astma, gastrointestinální onemocnění, onemocnění ledvin, onkologická onemocnění, nemoci imunitního systému, pooperační stavy a rekonvalescence. Některé děti se až v 70%tech času stráveného v nemocnici ocitaly v izolaci.

Relaxační účinky tvořivé činnosti byly ve fyziologii dětského organismu zaznamenatelné již po 20 minutách tvořivé činnosti. Do fyziologie organismu se promítaly snížením srdečního tepu, přirozenějším rytmem dýchání, jeho prohloubením a následným zvýšením saturace hemoglobinu kyslíkem. Autoři v publikaci ukazují individuální výsledky třinácti pacientů spolu s jejich obrázky. Efekt relaxačního účinku kreativní činnosti se u kyslíkové saturace nejčastěji projevil zvýšením o 2% nebo 3%.  Srdeční tep se u většiny účastníků studie zklidňoval.

Autoři dále vyhodnotili celou skupinu nasbíraných dat statisticky. Statistika bývá věc ošemetná a někdy označovaná za hru s čísly, ale přesto když přijmeme její pozvání ke hře, představme si univerzálního dětského pacienta; jeho srdeční tep se dle statistiky vlivem kreativní činnosti snižuje z hodnoty 116 na 109; hodnota saturace kyslíkem stoupá o dvě procenta.

Hmm. Dvě procenta kyslíku v organismu navíc, je to málo nebo dost? Můžou být dvě procenta někde v něčem významná? Rozjela jsem další pátrání …

… nejprve jsem našla hodnoty saturace hemoglobinu u horolezců (horolezce) v různých nadmořských výškách: 2675m.n.m. 97%, 3725m.n.m. 92%, 4700m.n.m. 86%                                                                                                                (zdroj: http://climber.org/reports/2009/1675.html))

… a pak jsem objevila i  dolní hodnoty fyziologické saturace hemoglobinu kyslíkem v arteriální krvi (té co jde od srdce do těla) podle věku: děti do jednoho roku mají dolní mez na 89%, u dětí do 15ti let prý lze klesnout na 86%, od 15ti dál je hraničních už 95% saturace. Horní mez je platná pro všechny věkové skupiny 99%.   (zdroj: http://www2.ikem.cz/plm_lp/_LP_15053-L0000006.htm)

… a „univerzální pacient“ této studie se tvořivou činností vyhoupne z 94% na 96%, čímž by se dostával nad hraniční hodnotu fyziologické saturace v běžné nadmořské výšce.

Z výsledků konkrétních dětských pacientů studie je vidět, že se mnozí pohybují v pásmu 80 – 89% saturace a výšení o dvě či tři procenta je posunulo do pásma 90% +. Mnoho dětí navíc uvedlo, že v průběhu činnosti nepociťovalo bolest.

Autoři proto shledávají arte jako techniku, kterou lze nefarmakologickým způsobem pomoci dětem zvládnout stresující prožitky spojené s pobytem a izolací v nemocnici. To, že měly děti možnost vyjádřit sebe sama, mělo fyziologicky terapeutický účinek a stalo se to součástí uzdravujícího procesu.

Z tvořivé dílny Maminko maluj v A-centru

„V pondělí 30.9. si účastnice Maminky maluj odnášela domů obrázek laděný na miminko. V obrázku si žena barevně vyjádřila okamžiky, kdy cítí pohyby miminka. Dostaly jsme se k tématu životního tempa, které žije a které se spolu s těhotenstvím a mateřstvím ženě mění. V druhém kresebném cvičení si mohla žena uvědomit svoje tempo před těhotenstvím a současné. Na závěr se nechala vést tempem miminka. Prožitkem podnikla cestu ze stažení do uvolnění. Těhotenstvím k porodu po podobné cestě právě jde … k okamžiku, kdy se bude nutno umět uvolnit a důvěřovat miminku, že zvolilo pro svůj příchod tu nejlepší rychlost, kterou mohlo.“

 

„Maminko maluj s datem 23.9. opět přilákalo jen jednu ženu, nicméně nebyla to obyčejná žena, ale ta, která okusila workshop již před týdnem. Společně jsme pokračovaly v příjemné spolupráci. V obrázku jsme propojily komunikaci s miminky v lůně přes relaxaci a vizualizaci s fenoménem mandaly. Tentokrát jsem vzala pastelku do ruky i já, abych ženu v její aktivitě podpořila.“

 

„V pondělí 16.9. jsme se na workshopu Maminko maluj sesly v super-komornim počtu dvou, vlastně čtyř. Žena, která usedla oproti mne, očekává dvojčátka. Po krátkém povídání jsme se pustily do kresby. Do jednoho obrázku se toho vešlo hodně: pocity i vnitřní zábrany ženy, jejich uvědomění, prostor dostala skrze ruku svojí maminky miminka a nakonec si kresbou mraků dovolila promluvit i duše. Podnikly jsme společně cestu ze stažení do uvolnění a nádechu. Dojmy účastnice byly hluboké. Domů si odnášela mimojiné způsob, kterým se může více navnímat na miminko, o kterém ví, že je svou energií jemnější, a proto s ním dosavadní komunikace stála tak trochu ve stínu komunikace s dvojčetem.“

Semafor bezpečí, aneb úvaha o strachu

Někdy se řeč v kruhu těhotných žen na téma strachu stočí , třeba když na workshop přijde žena s nepříjemným zážitkem z prniho porodu a obává se, že druhý porod bude stejný. Má strach, že se jí  to nepříjemné zopakuje, což pochopitelně nechce.

Jednou jsem zkusila téma strachu v kruhu nadhodit cíleně, protože v práci s emocemi může být kresba prostředkem, jak si je uvědomit, jak se v nich vyznat, i silným pomocníkem, jak je vynést ze sebe a zvládnout.  Chtěla jsem vysvětlit biologickou funkci stachu a sundat mu trochu nálepku „něčeho,  čeho je třeba se bát“. Jedna z účastnic mi  však dala stopku: Proč to sem tahat?  Proč o něčem takovém v těhotenství a v souvislosti s porodem mluvit? Proč o strachu mluvit, když teď zrovna tady není?

Třeba proto, aby se hlas strachu neozval až s první kontrakcí a ženu z porodního procesu nevykolejil. Třeba proto, protože stach je naší přirozenou biologickou součástí. Třeba proto, aby žena uměla během porodu rozlišit iracionálního bubáka strachu od varovného hlasu intuice, že skutečně není něco v pořádku.

Z  biologického hlediska má strach v přírodě nezbytnou a nezaměnitelnou úlohu. Je jedním z nástrojů, které zajišťují přežití druhu. Ve stavu ohrožení právě strach vybízí k akci: včasnému útoku dříve než zaútočí soupeř,  nebo k útěku, aby soupeř vůbec neměl šanci zaútočit. Míra či povaha strachu pak napomáhá správně předem vyhodnotit: Kdo z nás je silnější? Co bude lepší?  Zaútočit nebo zdrhnout?

Jak nakládáte se strachem vy? Způsobů je spousta. Dá se mu čelit, ignorovat ho, utéct od něho, překonávat jej, přijmout ho, najít způsob, jak s ním být. Já třeba někdy zvolím útěk, ale velmi záhy se stanu honěnou a musím říci, že mi  tato pozice vadí daleko více než samotný pocit strachu. Takže se v té honičce pokusím zastavit a strach si prohlédnout.

Dnes  se běžně neocitáme v přímém ohrožení života.  Strach se nám  lidem  rozpíná více do  abstraktní neuchopitelnosti a vůbec nejnázornějším příkladem  toho je stav,  kdy „mám strach, že budu mít strach“.  Myšlenkový kolotoč strachu  semele všechno možné a nabalí na sebe často i nemožné. Dnes prožíváme strach hlavně v myšlenkách. Pod pojem strach se dokáže schovat cokoliv.

Proto si myslím, že stojí za to najít v sobě odvahu a  podívat se, jak to se strachem vlastně mám. Představím si třeba, že je strach zavřený jako tygr v kleci, šíleně sice řve, bubákuje, pouští na mě hrůzu, ale ke mně nemůže. Jsem v bezpečí. A z této pozice bezpečí si ho prohlížím … strach – stojí na reálných základech (?), mám k němu racionální důvod (?), nebo je spíše iracionální abstrakcí?  Můžu zjistit, že je jen dobře zvládnutelnou pochybností, nebo obavou, drobnou řešitelnou starostí,  která se v myšlenkovém kolotoči roztočila do víru strachu … a může být i pokornou bázní, která mě udržuje nohama na zemi. Když si svůj strach prohlédnu, mohu proměnit svoje vnímání strachu.  Pánem situace se stávám já, nikoliv strach.

Něco vám zkusím nabídnout. Podívejte se chvíli na strach jako na indikátor bezpečí. Semafor se škálou kontrolek, stačí tři základní, ale můžete si jich na něm vytvořit, kolik budete potřebovat, abyste se cítili komfortně. Takový semafor se snáz stane komunikačním partnerem. A když jeho fungování porozumíte, tak až se příště na něj podíváte,  budete se moci ve svých rozhodnutích o něj i opřít jako o svého důvěrného poradce. A nakonec třeba zjistíte, že strach je jedním ze způsobů, kterým s vámi hovoří v určitých okamžicích intuice.

(Některou z následujících úvah věnuji tomu, kdy je potřeba se mít ve věci strachu na pozoru.)

 

Cvičení: Zavřete si oči, představte si svůj semafor bezpečí a pak si ho nakreslete.

Transformační síla intuitivního kreslení

V knize Maminko maluj – arteterapie v těhotenstvi se mimo jiného dočtete: „Vždy jsem se prokreslila skrz negativní emoce k radosti, klidu, rovnováze.“

Ano, proměnu nálady jsem zaznamenávala, a protože  jednou z mých motivací ke kreslení, byla obava, aby moje emoce získané z víru událostí, které se kolem mě ve vnějším světě roztáčely, negativně neovlivily miminko, příležitostí si transformační síly kreslení všimnout, bylo požehnaně.

Nedávno jsem se setkala s arteterapeutickou technikou scribbling – čmárání, ve které je tato síla dobře patrná.  Byla jsem technikou tak nadšena, že jsem se rozhodla použít své obrázky (přesněji dvě fotografie jednoho a téhož scribblingového obrázku) k tomu, abych vám onu sílu proměny přiblížila.

Fotografie první, aneb situace a naladění na začátku kreslení. Dostala jsem za úkol vést se zavřenýma očima dle libosti tužkou čáru po papíře.  Jediná instrukce zněla: Navnímej své tělo a pohyb v něm. Mohla jsem si vybrat, zda se úkolu zhostím meditativním způsobem, nebo si dovolím dynamiku kresby tří-čtyřletého dítěte. Volila jsem druhý způsob, neboť mě lákalo vcítit se do dítěte ve věku mých vlastních dětí. Po skončení jsem měla obrázek nějak nazvat. Následně dostal obrazek ještě názvy od lidí ve skupině.  A tak můj Vesmír na kříži  byl též  Závratí, Ránem před těžkým dnem, Bitevním polem po bitvě. Veselým  pozitivismem názvy dvakrát moc nehýří, že?

Jenže pak jsem si měla vzít pastel jiné barvy a z té čáranice vybrat a vytáhnout  konkrétní tvary. Jeden jediný obraz, který je sice v té změti čar ukrytý, ale já ho v nich vidím … poznáváte ji? Nazvala jsem ji: Marie v očekávání. Nese poklad, jeden na dlani a jeden ve svém lůně. Proměna, že?

 

Kreslení a příprava na porod

Přijde vám přitažené  za vlasy dávat do souvislosti kreslení s porodem? Věřte, že ani mě by nenapadlo tyto dvě věci spojovat, kdyby mi o tom někdo vyprávěl před mojí vlastní zkušeností. V mojí tváři by se zračila nejspíše pochybnost a v hlavě by mi jela kontra věta: „Ber to s rezervou.“

Po narození mé prvorozené  zůstavalo téma porodu i nadále ve mně velmi živé.  Myšlenka „těhotenství – kresba – porod“ žila ve mně dál vlastním životem, stále jsem se k ní vracela, jako kdyby se hlásila o svou integritu v trojjedinost. Připravilo mě kreslení nějak k porodu? Nořila jsem se zpátky v čase a porovnávala svoje pocity v jednom, druhém, třetím. Vybavovala jsem si průběh jedné činnosti a druhé, hledala společné rysy.  K mému úžasu se spojitosti vynořovaly jednoduše a jasně …

Intuitivní kresbu ani porod nešlo vymyslet. V obou případech jsem se nechala vést tím, co přicházelo.  Zpočátku jsem k pastelkám a čistému papíru sedala, aniž bych měla tušení, co budu kreslit, ale zhruba od šestého obrázku jsem se ocitla v jakémsi proudu nápadů, co kreslit. Většínou než jsem dokreslila aktuální obrázek, hlásil se ve mně další obraz ke ztvárnění. Nikdy jsem však nevěděla do detailů, jak bude výsledný obrázek vypadat. Viděla jsem jen črtu hlavního motivu a zbytek se rozkrýval až v průběhu kreslení. V průběhu kreslení žil obrázek svým životem a já naslouchala, čeho si žádá. Vždy bylo za hlavním vhledem skryto jestě něco víc. Vysvětlím na obrázku Třešňový sad.  Obrázek se přihlásil nápadem nakreslit miminko jak se houpe v praku. To, že v pozadí bude třešňový sad a na obzoru černí ptáci vyplynulo samovolně během kreslení. Podobně jsem to měla s porodem. Nikdy jsme se s porodní asistentkou nebavily o tom, zda bych chtěla porod do vody. Až během porodu jsem najednou věděla, že chci zpátky do vody. Táhlo mne to do vany jako magnet. Bylo to puzení, které jsem prostě následovala, aniž bych rozumově věděla, proč tam chci. Věděla jsem jen, že musím. V teplé vodě se moje tělo uvolnilo a porod nabral rychlý spád. Dcerka se velice záhy narodila. Až několik měsíců po porodu jsem si uvědomila, ze nápad k poslednímů obrázku Jako na tobogánu porod do vody avizoval.  A tak jsem se skrze kreslení naučila nechat s důvěrou věci porodu plynout svým tempem. Kreslením jsem odevzdávala svoji potřebu plánovat, potřebu dopředu přesně vědět, snahu události rozumově řídit a mít je pod kontrolou.

   

Při kreslení i při porodu jsem ztrácela pojem o čase. Odpoutávala se od dění v okolí a mířila pozorností do sebe.  Standardní čas, který jsem strávila u jednoho obrázku, se postupem ustálil na čtyřicetipěti minutách až hodině, přičemž oči k hodinám jsem zvedala až po těch čtyřicetipěti minutách, překvapena, jak se mezitím čas posunul. Stejně tak mne fascinoval manžel, když mi pár dní po porodu řekl, jak dlouhý byl můj první pobyt ve vaně, než přijela porodní asistentka. Vůbec jsem mu nechtěla věřit, že uběhly dvě a čtvrt hodiny. Ta doba se mi zdrcla do nepoměrně kratšího časového úseku a když si to vybavím dnes, pamatuji si jen, jak se nořím do vody a pak příchod porodni asistentky. Oba procesy tedy plynuly. Běžely v jakémsi meditativním vyladění.

Oba děje využívaly vizualizaci(obraz) ke komunikaci a přenosu informací.  Mnoho námětů k obrázkům mi samovolně vystoupilo před vnitřní zrak, kdykoliv jsem se ocitala v meditativním rozpoložení, napřiklad při dlouhé jízdě  autem na Slovensko a zpět.  K vizualizaci jsem se uchýlila i v okamžiku, kdy jsem během porodu potřebovala na chvilku z dění uniknout a odpočinout si od neúprosných kontrakcí. Ocitla jsem se na pobřeží Tichého oceánu, v místě, které jsem s manželem skutečně navštívila. Vybavily se mi dunící vlny (také neúprosné) a chvíli jsem je pozorovala: jejich sílu, neutichající nekonečnost jejich přívalů, skrze tuto vizualizaci jsem načerpala do sebe jejich sílu a opět jsem se zpřítomnila v porodním procesu.

Toliko k bonusům, které vidím, že pro můj porod kreslení mělo.

 

Jako každoročně druhý květnový týden -13. až 19.5.2019- připadá Týdnu respektu k porodu, s workshopem Maminko maluj se do dění zapojím v Příbrami 14.5. od 20h a v Plzni 17.5. od 12h.

„Workshop „Maminko maluj“ přichází s ukázkou a ochutnávkou výtvarničení (arteterapie) během těhotenství. Možnosti arteterapie začínají a zdaleka nekončí jen u vyjádření a utřídění ne-nálad či rozporuplných pocitů. Výtvarný projev těhotné ženy se může rozvinout v hravou formu komunikace s miminkem, může být příjemným časem stráveným v napojení na miminko a obrázky do budoucna zůstávají milou, živou vzpomínkou na dobu očekávání. Přednáška, ukázka autorských obrázků lektorky a vlastní tvořivá ochutnávka spontánního výtvarného projevu zúčastněných bude součástí tvořivé dílny Maminko maluj (90 – 120 minut). Pastelky s sebou.“