Když Vztek poodešel i hlas zdravého Rozhořčení zeslábl, vylouplo se ze spodních vrstev Zklamání. Svou energií mě vracelo k událostem svého zrodu, sesměrovávalo všechny myšleky zpátky do bodu někde za mnou. Minulosti dávalo punc přítomnosti.
Vybrala jsem mu barvu. Se zavřenýma očima jsem ho začala zachytávat na papír a pak jsem ve změti čar hledala jeho přesný tvar…
Tančilo.
K mému překvapení mělo tvář.
Dívala jsem se na ni a zakrátko v sobě ucítila Soucit. Soucit s ním. Soucit se sebou.
Přijímám, jsi moje. Pozoruji linie Tvého tance na papíře a lépe vnímám Tvůj pohyb v sobě.
Nechávám Tě v klidu dotančit.