Semafor bezpečí, aneb úvaha o strachu

Někdy se řeč v kruhu těhotných žen na téma strachu stočí , třeba když na workshop přijde žena s nepříjemným zážitkem z prniho porodu a obává se, že druhý porod bude stejný. Má strach, že se jí  to nepříjemné zopakuje, což pochopitelně nechce.

Jednou jsem zkusila téma strachu v kruhu nadhodit cíleně, protože v práci s emocemi může být kresba prostředkem, jak si je uvědomit, jak se v nich vyznat, i silným pomocníkem, jak je vynést ze sebe a zvládnout.  Chtěla jsem vysvětlit biologickou funkci stachu a sundat mu trochu nálepku „něčeho,  čeho je třeba se bát“. Jedna z účastnic mi  však dala stopku: Proč to sem tahat?  Proč o něčem takovém v těhotenství a v souvislosti s porodem mluvit? Proč o strachu mluvit, když teď zrovna tady není?

Třeba proto, aby se hlas strachu neozval až s první kontrakcí a ženu z porodního procesu nevykolejil. Třeba proto, protože stach je naší přirozenou biologickou součástí. Třeba proto, aby žena uměla během porodu rozlišit iracionálního bubáka strachu od varovného hlasu intuice, že skutečně není něco v pořádku.

Z  biologického hlediska má strach v přírodě nezbytnou a nezaměnitelnou úlohu. Je jedním z nástrojů, které zajišťují přežití druhu. Ve stavu ohrožení právě strach vybízí k akci: včasnému útoku dříve než zaútočí soupeř,  nebo k útěku, aby soupeř vůbec neměl šanci zaútočit. Míra či povaha strachu pak napomáhá správně předem vyhodnotit: Kdo z nás je silnější? Co bude lepší?  Zaútočit nebo zdrhnout?

Jak nakládáte se strachem vy? Způsobů je spousta. Dá se mu čelit, ignorovat ho, utéct od něho, překonávat jej, přijmout ho, najít způsob, jak s ním být. Já třeba někdy zvolím útěk, ale velmi záhy se stanu honěnou a musím říci, že mi  tato pozice vadí daleko více než samotný pocit strachu. Takže se v té honičce pokusím zastavit a strach si prohlédnout.

Dnes  se běžně neocitáme v přímém ohrožení života.  Strach se nám  lidem  rozpíná více do  abstraktní neuchopitelnosti a vůbec nejnázornějším příkladem  toho je stav,  kdy „mám strach, že budu mít strach“.  Myšlenkový kolotoč strachu  semele všechno možné a nabalí na sebe často i nemožné. Dnes prožíváme strach hlavně v myšlenkách. Pod pojem strach se dokáže schovat cokoliv.

Proto si myslím, že stojí za to najít v sobě odvahu a  podívat se, jak to se strachem vlastně mám. Představím si třeba, že je strach zavřený jako tygr v kleci, šíleně sice řve, bubákuje, pouští na mě hrůzu, ale ke mně nemůže. Jsem v bezpečí. A z této pozice bezpečí si ho prohlížím … strach – stojí na reálných základech (?), mám k němu racionální důvod (?), nebo je spíše iracionální abstrakcí?  Můžu zjistit, že je jen dobře zvládnutelnou pochybností, nebo obavou, drobnou řešitelnou starostí,  která se v myšlenkovém kolotoči roztočila do víru strachu … a může být i pokornou bázní, která mě udržuje nohama na zemi. Když si svůj strach prohlédnu, mohu proměnit svoje vnímání strachu.  Pánem situace se stávám já, nikoliv strach.

Něco vám zkusím nabídnout. Podívejte se chvíli na strach jako na indikátor bezpečí. Semafor se škálou kontrolek, stačí tři základní, ale můžete si jich na něm vytvořit, kolik budete potřebovat, abyste se cítili komfortně. Takový semafor se snáz stane komunikačním partnerem. A když jeho fungování porozumíte, tak až se příště na něj podíváte,  budete se moci ve svých rozhodnutích o něj i opřít jako o svého důvěrného poradce. A nakonec třeba zjistíte, že strach je jedním ze způsobů, kterým s vámi hovoří v určitých okamžicích intuice.

(Některou z následujících úvah věnuji tomu, kdy je potřeba se mít ve věci strachu na pozoru.)

 

Cvičení: Zavřete si oči, představte si svůj semafor bezpečí a pak si ho nakreslete.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *