Kreslení a příprava na porod

Přijde vám přitažené  za vlasy dávat do souvislosti kreslení s porodem? Věřte, že ani mě by nenapadlo tyto dvě věci spojovat, kdyby mi o tom někdo vyprávěl před mojí vlastní zkušeností. V mojí tváři by se zračila nejspíše pochybnost a v hlavě by mi jela kontra věta: „Ber to s rezervou.“

Po narození mé prvorozené  zůstavalo téma porodu i nadále ve mně velmi živé.  Myšlenka „těhotenství – kresba – porod“ žila ve mně dál vlastním životem, stále jsem se k ní vracela, jako kdyby se hlásila o svou integritu v trojjedinost. Připravilo mě kreslení nějak k porodu? Nořila jsem se zpátky v čase a porovnávala svoje pocity v jednom, druhém, třetím. Vybavovala jsem si průběh jedné činnosti a druhé, hledala společné rysy.  K mému úžasu se spojitosti vynořovaly jednoduše a jasně …

Intuitivní kresbu ani porod nešlo vymyslet. V obou případech jsem se nechala vést tím, co přicházelo.  Zpočátku jsem k pastelkám a čistému papíru sedala, aniž bych měla tušení, co budu kreslit, ale zhruba od šestého obrázku jsem se ocitla v jakémsi proudu nápadů, co kreslit. Většínou než jsem dokreslila aktuální obrázek, hlásil se ve mně další obraz ke ztvárnění. Nikdy jsem však nevěděla do detailů, jak bude výsledný obrázek vypadat. Viděla jsem jen črtu hlavního motivu a zbytek se rozkrýval až v průběhu kreslení. V průběhu kreslení žil obrázek svým životem a já naslouchala, čeho si žádá. Vždy bylo za hlavním vhledem skryto jestě něco víc. Vysvětlím na obrázku Třešňový sad.  Obrázek se přihlásil nápadem nakreslit miminko jak se houpe v praku. To, že v pozadí bude třešňový sad a na obzoru černí ptáci vyplynulo samovolně během kreslení. Podobně jsem to měla s porodem. Nikdy jsme se s porodní asistentkou nebavily o tom, zda bych chtěla porod do vody. Až během porodu jsem najednou věděla, že chci zpátky do vody. Táhlo mne to do vany jako magnet. Bylo to puzení, které jsem prostě následovala, aniž bych rozumově věděla, proč tam chci. Věděla jsem jen, že musím. V teplé vodě se moje tělo uvolnilo a porod nabral rychlý spád. Dcerka se velice záhy narodila. Až několik měsíců po porodu jsem si uvědomila, ze nápad k poslednímů obrázku Jako na tobogánu porod do vody avizoval.  A tak jsem se skrze kreslení naučila nechat s důvěrou věci porodu plynout svým tempem. Kreslením jsem odevzdávala svoji potřebu plánovat, potřebu dopředu přesně vědět, snahu události rozumově řídit a mít je pod kontrolou.

   

Při kreslení i při porodu jsem ztrácela pojem o čase. Odpoutávala se od dění v okolí a mířila pozorností do sebe.  Standardní čas, který jsem strávila u jednoho obrázku, se postupem ustálil na čtyřicetipěti minutách až hodině, přičemž oči k hodinám jsem zvedala až po těch čtyřicetipěti minutách, překvapena, jak se mezitím čas posunul. Stejně tak mne fascinoval manžel, když mi pár dní po porodu řekl, jak dlouhý byl můj první pobyt ve vaně, než přijela porodní asistentka. Vůbec jsem mu nechtěla věřit, že uběhly dvě a čtvrt hodiny. Ta doba se mi zdrcla do nepoměrně kratšího časového úseku a když si to vybavím dnes, pamatuji si jen, jak se nořím do vody a pak příchod porodni asistentky. Oba procesy tedy plynuly. Běžely v jakémsi meditativním vyladění.

Oba děje využívaly vizualizaci(obraz) ke komunikaci a přenosu informací.  Mnoho námětů k obrázkům mi samovolně vystoupilo před vnitřní zrak, kdykoliv jsem se ocitala v meditativním rozpoložení, napřiklad při dlouhé jízdě  autem na Slovensko a zpět.  K vizualizaci jsem se uchýlila i v okamžiku, kdy jsem během porodu potřebovala na chvilku z dění uniknout a odpočinout si od neúprosných kontrakcí. Ocitla jsem se na pobřeží Tichého oceánu, v místě, které jsem s manželem skutečně navštívila. Vybavily se mi dunící vlny (také neúprosné) a chvíli jsem je pozorovala: jejich sílu, neutichající nekonečnost jejich přívalů, skrze tuto vizualizaci jsem načerpala do sebe jejich sílu a opět jsem se zpřítomnila v porodním procesu.

Toliko k bonusům, které vidím, že pro můj porod kreslení mělo.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *